posláno:
6. April 2008 23:45
Být fanouškem není zdravé
Anglie darovala světu mnoho skvělých věci. Fotbalové chuligánství však nepatří k těm exportním komoditám, na které by mohla být zrovna pyšná. V minulých letech se stalo takovým problémem, že ho musela řešit vláda. Jedni z nejtvrdších hooligans se scházejí v hospodě v jihovýchodním Londýně nedaleko stadionu Millwallu. Jejich hymna říká vše: „Nikdo nás nemá rád, ale nám je to fuk.“ Podle historických statistik patří fanoušci místního FC k nejtrestanějším. V roce 2002 prohrál tým klíčový zápas o postup. Do ulic vtrhla tisícovka rozvášněných ultras. V následných potyčkách bylo zraněno asi 100 policistů. K notorickým postavám z nejdivočejšího období chuligánů patří Ginger Bob.
„Měl jsem rozbitou lebku, zlomený nos, ruku, klíční kost, čtyři žebra a vnitřní krvácení, přišel jsem o dvanáct zubů, a přesto jsem vždycky vstal,“ vzpomíná, „být fanouškem Milwallu není zrovna zdravý. Pokud jste sem dřív zabloudili a někdo pojal podezření, že nejste fanda, mohlo to s vámi dopadnout všelijak. Nebývá tu bezpečno.“ Klan F Troop si získal takovou reputaci, že o něm už v roce 1976 natočila stanice BBC dokument. Když v roce 1985 prohrál Millwall v poháru, vtrhli hooligans na trávník a obklíčení policisti museli být evakuováni ze středového kruhu. Poté, co běsnící fanoušci vytrhali na 700 sedaček a zdemolovali stadion, vydali se na destruktivní pochod městem. Tato událost se stala přelomem v dějinách fotbalového chuligánství. Politici pochopili, že věci zašly příliš daleko a něco se musí změnit.
Moje rodina
Bob vysvětluje, co ho mezi chuligány přivedlo: „Na fotbal jsem chodil od čtyř let a od jedenácti do kotle. Fotbal se pro mě stal náboženstvím a kluci z kotle rodinou. Dneska už dávno neřádím, ale s těmi lidmi mě i po 35 letech pojí silné pouto.“ Robin Manser, expert na fotbalové chuligánství, k tomu dodává: „Mladé kluky vede do part potřeba sounáležitosti. Získáváte novou rodinu. Bavíte se stejnými věcmi a pláčete taky nad stejnými. Ostatní jsou pro vás jako bratři ve zbrani. Věříte ve stejnou věc.“ Další z odborníků na násilí na stadionech, dr. Peter Marsh, doporučuje nazírat na fotbalové chuligány jako na „kmeny“: „Stejně jako v minulosti čítají tyto skupiny kolem sto až sto padesáti členů a mají podobnou hierarchii.
Fotbalové chuligánství se mimořádně rozmohlo po roce 1960. Z policejních záznamů vyplývá, že během prvních pěti let této dekády se počet trestných násilných činů zdvojnásobil. Objevil se nový trend. Chuligáni se začali sdružovat podle klubů. Přesuňme se do východního Londýna. Domov tu má West Ham United. Jeho chuligáni vytvořili v osmdesátých letech klan I.C.F. (Inter City Firm). Jedním z jeho vůdců byl mohutný černošský mladík Cass Pennant. „Koukněte na ty fotky z bitky s Millwallem. Všechny ty tváře vyjadřují čistou nenávist,“ říká, když ukazuje fotky ze svého archivu. „Ten název nezněl zrovna zlověstně, ale jak jsme si získali reputaci, tak stačilo začít skandovat „ajsíef“ a hned bylo na ulici prázdno.“ Konzervativní vládě Margaret Thatcherové I.C.F. velkou radost nedělali, je však ironií, že si vzali něco z jejích zásad za své. Kulturolog Garry Bushell vysvětluje: „V té době se začalo všechno víc organizovat, a tak vznikla i chuligánská firma s takřka vojenskými pravidly - I.C.F.“ Marsh k tomu dodává: „Dřív to byly tlupy, bandy, gangy a teď se objevila firma, jejíž členové organizovaně cestovali vlakem na zápasy. Členové I.C.F. dokonce zašli tak daleko, že si nechali vytisknout vizitky, aby ostatní klany přesně věděly, od koho dostaly nařezáno.
Děsivej řev
Grant Flemming je dnes válečným fotografem na volné noze. Dříve však objížděl Evropu s britskými fotbalovými gangstery. „Ve zlaté éře to často na výjezdech vypadalo jako ve válce. Hlavně to bylo dobrodružství. Vyjeli jsme ve velkých bandách do světa a často byl fotbal jen záminka,“ říká Grant. Angličtí fans nadělali problémy na ME v Itálii 1980. Thatcherová označila jejich chování za ostudu Anglie. Návštěva britských chuligánů v Oslu a Basileji v roce 1981 vytvořila děsivý vzorec, podle kterého se další léta výtržníci řídili. „Tehdy se to nějak vymklo kontrole,“ vzpomíná Grant, „několik potížistů vneslo mezi hooligans prvky rasismu a pravicového extremismu.
Došlo to tak daleko, že většina lidí, která dřív jezdila ven, už neměla chuť a přidali se úplně jiní.“ Ne všude tomu bylo tak. V Birminghamu vznikla slavná „firma“ Zulu Warriors. Jejími členy byli a stále jsou muži všech ras. Bojový pokřik a jméno bylo převzato od afrických bojovníků. „Ten řev je fakt děsivej,“ tvrdí prominentní člen kotle Pan C. Další člen, David George, dodává: „Proti ostatním máme výhodu. Když se vám postaví parta týpků, z nichž polovina jsou černí a polovina bílí, tak máte v hlavě maglajz! Bitva je výjimečnej pocit. Proti tobě se žene 200 chlapů, ale ty se ani nepohneš, čekáš, děláš si místo, třeseš se vzrušením, a jakmile zazní povel, tak začneš řvát a vyrazíš proti nim.“
Rudá armáda
Své hooligans mají pochopitelně i dva nejslavnější kluby v zemi - Manchester United a FC Liverpool. V sedmdesátých a osmdesátých letech dominoval na hřištích Liverpool. Podle jejich fans však nedosáhl zaslouženého ocenění. V současné době patří chuligáni z Manchesteru k nejtrestanějším v zemi. V sezoně 2004-2005 jich bylo zatčeno 160. Dvakrát více než u ostatních klubů. Colin Blaney patřil k aktivním rváčům „Rudé armády“ Manchesteru. „Zúčastnil jsem se tolika bitek, že si je ani nepamatuju. Na stadionu a v okolí jsme měli vytypovaná místa, kterým jsme říkali pasti. Nahnali jsme tam soupeřovy fanoušky a začali je řezat. Většinou jsme je tam masili 10 až 15 minut. A asi víte, že tři minuty v boxu můžou být zatraceně dlouhý,“ říká Colin. Jestliže měli Manchesterští pověst nejtvrdších bijců na ostrovech, na kontinentu kralovali Liverpoolští. Při každé příležitosti vyráželi ultras Liverpoolu do evropských měst, která brali útokem.
V roce 1985 přispělo jejich chování k tragédii při finále Poháru mistrů proti Juventusu Turín na zastaralém bruselském Heysel stadionu. Devětatřicet lidí zemřelo poté, co skupina liverpoolských chuligánů vtrhla do sektoru italských fanoušků a jedna ze zdí se zhroutila. Britské kluby byly na pět let vyloučeny z evropských pohárů. Zákaz se však nevztahoval na národní tým, a tak mnoho chuligánů zaměřilo své síly na mezinárodní utkání. Mistrovství Evropy v Německu 1988 bylo svědkem jejich nejhoršího řádění. Gary Clarke byl jedním z nejdrsnějších chuligánů.
Za své činy dostal desetiletý zákaz vycestovat a chodit na fotbal. „Němečtí chuligáni byli v té době respektovaným soupeřem. ME v Německu byl splněný sen každého chuligána,“ popisuje Gary. Den před utkáním Anglie-Nizozemsko se do Düsseldorfu sjely tlupy chuligánů z Holandska, Anglie a domácího Německa. V okolí hlavního nádraží došlo v ulicích k mnoha potyčkám. Město bylo 24 hodin v obležení a pořádek se podařilo 2500 policistům nastolit až po několika hodinách rvaček. O rok později to však byla policie, která nezvládla davy fanoušků Liverpoolu na stadionu v Hillsboroughu. Především kvůli ní přišlo o život 96 lidí. Do některých sektorů vpustila více lidí, a když došlo k tlačenici, nedovolila lidem zachránit se útěkem na trávník. Tragédie odstartovala nejzásadnější změnu na anglických stadionech. Sektory k stání zmizely. Do fotbalu začaly investovat obrovské částky bohaté televize. Chuligánství se do nového obrazu fotbalu nehodilo. Na stadiony byly instalovány kamerové systémy, potížistům byl zakázán vstup na stadiony. „Už dávno nejsem výtržník, ale pro systém mám stigma chuligána,“ komentuje trpce Gary Clarke.
Ničeho nelituji
Britská policie dovedla boj proti fotbalovému chuligánství k dokonalosti. Stovky těžkooděnců hlídají nádraží a přístupové cesty. Skupiny soupeřících fandů jsou eskortovány na stadiony jinými cestami. V řadách ultras fungují policejní informátoři. V Evropě však nejsou na anglické rowdies ještě všude dokonale připraveni. Před utkáním Anglie-Německo na ME 2000 se do belgického Charleroi sjelo tisíce fandů obou týmů. Původně malou potyčku asi dvaceti fandů přijela na náměstí pacifikovat vodní děla. Brutální zásah radikalizoval jindy klidné fanoušky. To, co se odehrálo v následujících minutách, vešlo do dějin mistrovství jako bitva o Charleroi. Nejdrsnější chuligáni Anglie se dnes nesdružují kolem největších klubů. Kultovní pozici si vydobyl klan chuligánů z Burnley, zvaný Klub sebevrahů.
Jedním z největších bijců je Andy Porter. Mnohokrát se dostal do vězení kvůli fotbalovým výtržnostem a má doživotní zákaz vstupu na všechny stadiony v Anglii. Ničeho však nelituje a sbírá výstřižky z novin o svých kouscích. I když členové Klubu sebevrahů mají zákaz vstupu na stadiony, stále se scházejí. Jeden z členů, Simon, říká: „Kdybyste mi dali na výběr mezi pěknou blondýnou a fotbalovým násilím, tak jdu vždycky na fotbal.“ Burnley je jedno z opuštěných industriálních městeček. Textilky, doly i většina továren už nejsou v provozu. Nezaměstnanost je vysoká. Ideální líheň fotbalových chuligánů. „Jméno jsme vymysleli v době, kdy začali v Libanonu sebevražedné atentáty, asi tak v sedmdesátým třetím,“ vysvětluje Andy. V Británii jsou hooligans momentálně pod kontrolou. Jsou tu však takoví, jako třeba Andyho syn Sam, kteří se s tím nehodlají smířit. „Když mu nevadí, že půjde za katr, tak ať si dělá, co chce,“ říká Andy.
Poznej svoje pivo! Pak ho snáze vypiješ.
------------------------------------------------Pijem dokud nepadnem a když padnem, tak pijem v leže.----------------------------Když ti zloděj ukradne peníze a ty mu je vezmeš jsi také zloděj???
vzkazů:
1434
| odkud:
Altec
| registrován od:
16. September 2003 14:17
| poslední návštěva:
31. March 2011 14:49
, na Old Trafford zase 7 ?
