posláno:
28. January 2007 20:00
Myslim ze niet aktualnejsieho problemu. Na zaciatok je tento blog vyborny..
http://viktordvorak.blog.respekt.cz/c/1723/Politicka-korektost-aneb-jak-Zapad-prichazi-o-svobodu.ht...
Politická korektost aneb jak Západ přichází o svobodu
Hlásíme se živě z Beslanu, kde čečenští rebelové... ehm, separatisté? Militanti? Únosci...? Ozbrojenci? Útočníci? Partyzáni? Bojovníci? ... Aktivisté?
Politická korektnost, nálepkování a nespravedlivé obviňování lidí z vyznávání nevhodných myšlenek se v dnešní západní společnosti bohužel stále více rozmáhá. Pojďme si tedy na krátkém příkladě vysvětlit, jakým způsobem zapouští kořeny a jak nás hrozí okrást o naše základní práva.
Cituji server iHNed http://cesko.ihned.cz/?m=d&article[id]=20278950 informující o projevu Mirka Topolánka v Senátu:
Lidé podle premiéra Mirka Topolánka (ODS) nesmí zapomínat na to, co vedlo k vyhlazování především židovských obyvatel za druhé světové války. Pokud opět dopustí, aby individuální svobodu vytlačil duch kolektivismu, umožní vznik nového holokaustu. Předseda vlády to dnes uvedl na shromáždění, které se konalo v Senátu při příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
...
Antisemitismus je podle něj stále živý. "Evropané vidí v židovském státě málem větší riziko pro mezinárodní mír, než představují teroristé. Je hanbou starého kontinentu, že takto uvažuje spousta jeho obyvatel 60 let poté, co jejich předci dopustili holokaust," řekl Topolánek.
S panem Topolánkem bych se jistě shodl na tom, že převažující evropský postoj k Izraeli je hloupý a nespravedlivý, musím ovšem nesouhlasit s jeho označením za antisemitský, jak byl autorem zprávy okamžitě zařazen. Většina Evropanů totiž neoponuje politice Izraele kvůli skutečnosti, že jde o stát obývaný převážně Židy, nýbrž kvůli naivnímu přesvědčení, že jeho nepřátelé neusilují o jeho zničení a že je to vlastně Izrael, kdo na Blízkém východě jedná jako agresor. Odpor některých Evropanů proti Izraeli je tedy motivován politicky, nikoliv rasově, a nelze jej proto označovat jako antisemitismus.
Bohužel podobné nálepkování není dnes nijak neobvyklé. Prakticky v každé diskusi, kdy je kritizován stát, organizace či jiná skupina lidí, většinou nebělochů, se dříve či později objeví obvinění z rasismu (to je nejrozšířenější a nejčastěji chybně používaný termín), xenofobie či různých jiných forem anti-ismů. Kdo kritizuje islám či muslimy, je tak nálepkován jako rasista, xenofob nebo islamofob, kdo kritizuje Romy je jako rasista označován již téměř automaticky, stejně tak jako spousta z těch, kteří si dovolí upozornit na jistou souvislost mezi rozsáhlou korupcí, občanskými válkami a chudobou v Africe.
Rasismus a jeho varianty jsou zřejmě „v módě.“ Vzhledem k neustále se rozšiřujícímu přesvědčení, že jakákoliv kritika skupin, které by se potenciálně mohly stát obětí diskriminace, není přípustná (obvykle se v této souvislosti hovoří o politické korektnosti), je tento termín silně nadužíván a zneužíván. Často je některými lidmi používán k ukončení diskuse či prostě k diskreditaci oponenta poté, co zjistí, že jeho argumenty neumí vyvrátit. Není nic snazšího než odmítnout argumenty protistrany s tím, že z ní mluví rasistické předsudky a xenofobie.
Politicky korektní nálepkování má bohužel své odvrácené stránky. Když je totiž nějaký termín často nesprávně používán, začne se z něj vytrácet jeho původní význam i emocionální náboj. Pokud budou všichni lidé, kteří si dovolí kritizovat jiné skupiny lidí, ať již oprávněně či ne, označováni za rasisty, časem se zapomene, že rasismus původně označoval přesvědčení hlásající nadřazenost některých plemen lidí nad ostatními na základě jejich vrozených vlastností.
Kromě toho nadužívání rasismu a jeho variant, dokud stále nese onen zmiňovaný silně negativní náboj, vede také k jisté formě omezování svobody slova. A nejde jen o nějaké abstraktní nebezpečí, v mnoha západních zemích totiž politická korektnost postupně přerůstá jejím proponentům přes hlavu. Nejsnáze lze tento trend spatřit v médiích, která se záměrně vyhýbají takovým reportážím, které by někdo mohl považovat za urážlivé vůči některé skupině lidí (příklad karikatur Mohameda, které britský a americký tisk raději vůbec neotiskl, se přímo nabízí). O politicích není třeba se zmiňovat, protože to byli právě oni, kdo tento jev přivedl na svět v rámci své neutuchající snahy získat každý hlas, která získat jde.
Politická korektnost se projevuje i v akademickém prostředí, kde se často neposkytují finanční granty na projekty, které by mohly (nedejbože) poukázat na některé negativní jevy více časté mezi příslušníky menšin. A nejen to, politická korektnost v tomto prostředí vede k určitému druhu autocenzury a sebeomezování, které v konečném důsledku limituje těžce vydobyté akademické svobody.
Pomyslných nejvyšších příček absurdity nabývá politická korektnost v anglosaských a některých západoevropských zemích, kde se třeba stává, že musí být z převážně nekřesťanské čtvrti odstraněn vánoční stromeček, neboť uráží cítění místních náboženských menšin. Ve Francii soud zase zakázal jedné charitativní organizaci krmit chudé vepřovou polévkou, neboť tím podle něj diskriminuje muslimy a židy. Podobných případů jsou stovky a lze je téměř denně najít v tisku či televizním zpravodajství.
Co je horší, některé organizace zastupující menšiny jsou si toho velmi dobře vědomy a jistě si velmi pochvalují, jak účinnou zbraň jim většinová společnost dala do rukou. Stačí se proti jakékoliv kritice ohradit článkem, ve kterém se udělá pár narážek na rasistické smýšlení kritika, a zbytek společnosti se sesype na „provinilce,“ který raději se svěšenou hlavou odchází do kouta pykat za svou troufalost. Nejhrůznějších rozměrů pak politická korektnost nabývá, když globální zpravodajské stanice nedokáží označit teroristickou organizaci, která bezdůvodně útočí na demokratický stát, za původce konfliktu, z obav o zachování neutrality, pochopitelně.
Tento druh politické korektnosti také zákonitě vede k dvojitým standardům jejího uplatňování, což je zvláště v České republice dobře patrné. Zatímco nevybíravá a ostrá kritika agresivity skinheadů je všemi vítána a oslavována (považuje se již téměř za „standard“), podobně ostrá kritika nepřizpůsobivosti některých Romů či teroristických sklonů některých muslimů budí v řadách politicky korektní veřejnosti nesouhlas, odpor či přímo zděšení. Aby bylo jasno, nesnažím se zde naznačit, že bychom měli neonacismus oslavovat či tolerovat, jen se snažím poukázat na pokrytectví, kterým se současná společnost občas vyznačuje v uplatňování svobody projevu jejích členů.
Zkrátka řečeno, nedomnívám se, že západní společnost tak dlouho bojovala za právo jednotlivce veřejně projevit svůj názor proto, aby byla tato svoboda v 21. století v rámci podpory „tolerance“ a „multikulturní společnosti“ za bouřlivého potlesku zrušena. Zkusme se proto raději držet původních významů slov, automaticky neškatulkovat jiné názory a neostrakizovat názorové protivníky jen proto, že se nám nelíbí, co říkají. I tu v České republice, pokud dovolíte.
http://viktordvorak.blog.respekt.cz/c/1723/Politicka-korektost-aneb-jak-Zapad-prichazi-o-svobodu.ht...
Politická korektost aneb jak Západ přichází o svobodu
Hlásíme se živě z Beslanu, kde čečenští rebelové... ehm, separatisté? Militanti? Únosci...? Ozbrojenci? Útočníci? Partyzáni? Bojovníci? ... Aktivisté?
Politická korektnost, nálepkování a nespravedlivé obviňování lidí z vyznávání nevhodných myšlenek se v dnešní západní společnosti bohužel stále více rozmáhá. Pojďme si tedy na krátkém příkladě vysvětlit, jakým způsobem zapouští kořeny a jak nás hrozí okrást o naše základní práva.
Cituji server iHNed http://cesko.ihned.cz/?m=d&article[id]=20278950 informující o projevu Mirka Topolánka v Senátu:
Lidé podle premiéra Mirka Topolánka (ODS) nesmí zapomínat na to, co vedlo k vyhlazování především židovských obyvatel za druhé světové války. Pokud opět dopustí, aby individuální svobodu vytlačil duch kolektivismu, umožní vznik nového holokaustu. Předseda vlády to dnes uvedl na shromáždění, které se konalo v Senátu při příležitosti Dne památky obětí holokaustu a předcházení zločinům proti lidskosti.
...
Antisemitismus je podle něj stále živý. "Evropané vidí v židovském státě málem větší riziko pro mezinárodní mír, než představují teroristé. Je hanbou starého kontinentu, že takto uvažuje spousta jeho obyvatel 60 let poté, co jejich předci dopustili holokaust," řekl Topolánek.
S panem Topolánkem bych se jistě shodl na tom, že převažující evropský postoj k Izraeli je hloupý a nespravedlivý, musím ovšem nesouhlasit s jeho označením za antisemitský, jak byl autorem zprávy okamžitě zařazen. Většina Evropanů totiž neoponuje politice Izraele kvůli skutečnosti, že jde o stát obývaný převážně Židy, nýbrž kvůli naivnímu přesvědčení, že jeho nepřátelé neusilují o jeho zničení a že je to vlastně Izrael, kdo na Blízkém východě jedná jako agresor. Odpor některých Evropanů proti Izraeli je tedy motivován politicky, nikoliv rasově, a nelze jej proto označovat jako antisemitismus.
Bohužel podobné nálepkování není dnes nijak neobvyklé. Prakticky v každé diskusi, kdy je kritizován stát, organizace či jiná skupina lidí, většinou nebělochů, se dříve či později objeví obvinění z rasismu (to je nejrozšířenější a nejčastěji chybně používaný termín), xenofobie či různých jiných forem anti-ismů. Kdo kritizuje islám či muslimy, je tak nálepkován jako rasista, xenofob nebo islamofob, kdo kritizuje Romy je jako rasista označován již téměř automaticky, stejně tak jako spousta z těch, kteří si dovolí upozornit na jistou souvislost mezi rozsáhlou korupcí, občanskými válkami a chudobou v Africe.
Rasismus a jeho varianty jsou zřejmě „v módě.“ Vzhledem k neustále se rozšiřujícímu přesvědčení, že jakákoliv kritika skupin, které by se potenciálně mohly stát obětí diskriminace, není přípustná (obvykle se v této souvislosti hovoří o politické korektnosti), je tento termín silně nadužíván a zneužíván. Často je některými lidmi používán k ukončení diskuse či prostě k diskreditaci oponenta poté, co zjistí, že jeho argumenty neumí vyvrátit. Není nic snazšího než odmítnout argumenty protistrany s tím, že z ní mluví rasistické předsudky a xenofobie.
Politicky korektní nálepkování má bohužel své odvrácené stránky. Když je totiž nějaký termín často nesprávně používán, začne se z něj vytrácet jeho původní význam i emocionální náboj. Pokud budou všichni lidé, kteří si dovolí kritizovat jiné skupiny lidí, ať již oprávněně či ne, označováni za rasisty, časem se zapomene, že rasismus původně označoval přesvědčení hlásající nadřazenost některých plemen lidí nad ostatními na základě jejich vrozených vlastností.
Kromě toho nadužívání rasismu a jeho variant, dokud stále nese onen zmiňovaný silně negativní náboj, vede také k jisté formě omezování svobody slova. A nejde jen o nějaké abstraktní nebezpečí, v mnoha západních zemích totiž politická korektnost postupně přerůstá jejím proponentům přes hlavu. Nejsnáze lze tento trend spatřit v médiích, která se záměrně vyhýbají takovým reportážím, které by někdo mohl považovat za urážlivé vůči některé skupině lidí (příklad karikatur Mohameda, které britský a americký tisk raději vůbec neotiskl, se přímo nabízí). O politicích není třeba se zmiňovat, protože to byli právě oni, kdo tento jev přivedl na svět v rámci své neutuchající snahy získat každý hlas, která získat jde.
Politická korektnost se projevuje i v akademickém prostředí, kde se často neposkytují finanční granty na projekty, které by mohly (nedejbože) poukázat na některé negativní jevy více časté mezi příslušníky menšin. A nejen to, politická korektnost v tomto prostředí vede k určitému druhu autocenzury a sebeomezování, které v konečném důsledku limituje těžce vydobyté akademické svobody.
Pomyslných nejvyšších příček absurdity nabývá politická korektnost v anglosaských a některých západoevropských zemích, kde se třeba stává, že musí být z převážně nekřesťanské čtvrti odstraněn vánoční stromeček, neboť uráží cítění místních náboženských menšin. Ve Francii soud zase zakázal jedné charitativní organizaci krmit chudé vepřovou polévkou, neboť tím podle něj diskriminuje muslimy a židy. Podobných případů jsou stovky a lze je téměř denně najít v tisku či televizním zpravodajství.
Co je horší, některé organizace zastupující menšiny jsou si toho velmi dobře vědomy a jistě si velmi pochvalují, jak účinnou zbraň jim většinová společnost dala do rukou. Stačí se proti jakékoliv kritice ohradit článkem, ve kterém se udělá pár narážek na rasistické smýšlení kritika, a zbytek společnosti se sesype na „provinilce,“ který raději se svěšenou hlavou odchází do kouta pykat za svou troufalost. Nejhrůznějších rozměrů pak politická korektnost nabývá, když globální zpravodajské stanice nedokáží označit teroristickou organizaci, která bezdůvodně útočí na demokratický stát, za původce konfliktu, z obav o zachování neutrality, pochopitelně.
Tento druh politické korektnosti také zákonitě vede k dvojitým standardům jejího uplatňování, což je zvláště v České republice dobře patrné. Zatímco nevybíravá a ostrá kritika agresivity skinheadů je všemi vítána a oslavována (považuje se již téměř za „standard“), podobně ostrá kritika nepřizpůsobivosti některých Romů či teroristických sklonů některých muslimů budí v řadách politicky korektní veřejnosti nesouhlas, odpor či přímo zděšení. Aby bylo jasno, nesnažím se zde naznačit, že bychom měli neonacismus oslavovat či tolerovat, jen se snažím poukázat na pokrytectví, kterým se současná společnost občas vyznačuje v uplatňování svobody projevu jejích členů.
Zkrátka řečeno, nedomnívám se, že západní společnost tak dlouho bojovala za právo jednotlivce veřejně projevit svůj názor proto, aby byla tato svoboda v 21. století v rámci podpory „tolerance“ a „multikulturní společnosti“ za bouřlivého potlesku zrušena. Zkusme se proto raději držet původních významů slov, automaticky neškatulkovat jiné názory a neostrakizovat názorové protivníky jen proto, že se nám nelíbí, co říkají. I tu v České republice, pokud dovolíte.
vzkazů:
3022
| registrován od:
25. July 2003 16:32
| poslední návštěva:
14. November 2015 07:58
, . Zajímavá byla ale reakce vedoucího mé práce, který doslova řekl, co to tam píši za nesmysly, když bylo tehdy slovo Róm neznámé. A že mám tedy uvádět takové pojmy, kterou používala soudobá terminologie.
